Nejspíš každý z nás zná někoho kdo má nějaký "hendikep". Jsou děti které zvládají vše v podstatě samy a potom jsou zde ty o které se musí postarat jejich blízcí, případně ošetřovatelé. Bez pomoci by byly vyřazeny ze života. Kdo pomáhá postiženým dětem ve školkách a školách, aby v těchto zařízeních mohly být?
Mnohdy je právě osobní asistent, ten díky němuž může dítě jít do školky, nebo navštěvovat školu. My jsme Terezu B., která osobní asistentku dělá, požádali o rozhovor. Tímto jí děkujeme za její čas a ochotu s námi spolupracovat.
Jak ses dostala k práci osobní asistentky?
Dala jsem si inzerát na server www.postizenedeti.cz, který založila Jana Makovcová, maminka dvou autistických dětí. Maminka mé klientky se k němu dostala přes svoji kamarádku a kontaktovala mě. Taky zná můj blog, takže věděla, že zkušenosti s dětmi se speciálními potřebami mám.
Baví tě to?
Jako asistentka pracuji chvíli, ale zatím mě to hrozně baví. Měla jsem obavy, že z prostředí, kde jsou téměř jen samé postižené děti budu mít deprese, ale vůbec to tak není. Všechny děti jsou neuvěřitelně pozitivní a usměvavé, ani mi nepřijde, že by nějaké problémy měly. Jsou prostě jen „začarované“ :) Neuvěřitelně mě to dobíjí pozitivní energií.
Sama máš syna, který má problémy. Jaké to je dělat asistenci jinému dítěti než tomu svému?
Moje klientka má naprosto odlišné potřeby, než má můj syn. V podstatě se vracím do doby, kdy měl rok, ale oproti mému synovi, který v té době nemluvil a moc nekomunikoval, si užívám to, jak přirozeně ta komunikace, nápodoba a vše, co k tomu patří probíhá. Jelikož už další dítě neplánuji, tak je to alespoň malinkatá kompenzace.
Co si budeme povídat, určitě to je náročné, jak potom zvládáš ještě svého syna, když celé dopoledne věnuješ dětem?
Toho se obával zejména můj manžel, který měl strach, že po práci s jinými dětmi nebudu mít energii ani chuť pracovat se synem. Není to tak, se synem zase dělám naprosto odlišné věci, které odpovídají jeho věku, takže stereotyp to není. A všechny pracující maminky to musí zvládat, rozdíl je asi v tom, že zdravé děti po příchodu ze školky si jen hrají a odpočívají, nás čeká ještě logopedie, rehabilitace a další aktivity, které jsou nutné pro reedukaci jeho postižení.
Co vlastně obnáší práce osobní asistentky?
To je individuální dle postižení klienta. Já mám holčičku, která je ve svých třech letech na úrovni roku, takže ji pomáhám se všemi úkony, které k tomu patří. Tedy přebalování, vysazování na nočník, krmení, oblékání. Co se týče aktivit ve školce – doprovázím ji na všechny její terapie, což jsou rehabilitace, logopedie a ergoterapie. Při vycházkách ji vozím v kočárku. Pomáhám ji při všech řízenných činnostech ve třídě. Takže při komunikačním kroužku, při pohybových aktivitách, při vytváření výrobků pro rodiče atd. Také využiji své znalosti o rozvoji komunikace, s klientkou budeme pracovat na rozvoji pasivní i aktivní zásoby, na alternativní komunikaci a na celkovém psychomotorickém vývoji.
Může to dělat každý nebo je třeba speciální vzdělání či vlastnosti?
Práci osobního asistenta může dělat každý, kdo má vztah k dětem s postižením a ten, kdo tuto práci bere jako posláni, protože není moc dobře finančně ohodnocená.
Jak bere rodina to co děláš?
Manžel se o to moc nezajímá, jak jsem odpovídala v předchozí otázce, jeho jediná starost byla, aby moje práce nebyla na úkor syna. S ostatní rodinou se o tom moc nebavím, spíš se o to zajímají přátelé, kteří mi fandí.
Má pro tebe tato práce smysl?
Smysl pro mě tahle práce má obrovský, lze zpětně porovnat, jaké pokroky dítě udělá z části i díky vám. Pomáháte rodičům, kteří to nemají v životě lehké. Často se potýkají se zlou finanční situací a zejména maminky často přijdou i o partnery, nebo se jejich vztah s narozením postiženého dítěte značně zhorší. Díky asistentovi mají děti šanci se zařadit do kolektivu a rozvíjet se ve všech směrech.
Ty to také děláš víc. Děláš asistenci, radíš maminkám v podobné situaci jako jsi ty a mnoho dalšího. Co plánuješ do budoucna? Co bys chtěla dělat?
Ráda bych rozšířila okruh „svých“ dětí, kterým bych pomáhala rozvíjet jejich komunikační schopnosti. S logopedkou chceme založit sdružení pro děti s vývojovou dysfázií, kterou trpí i můj syn. Dětí s dysfázií závratnou rychlosti přibývá, ale stále chybí o této diagnoze povědomí. Zejména pediatři tyto problémy bagatelizují a děti se dostávají k odborníkům pozdě. Určitě se chci do budoucna věnovat dětem s postižením, v této práci jsem se našla, i když mám jsem studovala úplně něco jiného a před narozením syna jsem k této práci neměla žádný vztah.
Kde a jak dobíjíš baterky když máš možnost zvolnit?
Jako téměř každá žena ráda nakupuji, baví mě moda a vše kolem ní. Pravidelně (i když ne moc často) vyrážím s kamarádkami večer ven, posedět při sklence vína a popovídat si, někdy si jdeme i zatancovat :) Pokud mám možnost, tak ráda lenoším, celý den ležím v posteli a koukám na filmy. Těchto chvilek není moc, ale o to víc si je pak užívám.