Aneb jak začít kojit. Vím, že každé začátky jsou těžké, ale tohle jsem opravdu nečekala. Všude nás obklopují hesla, jak je kojení tou nejpřirozenější věcí… Haha. Já bych své začátky přirovnala spíše k boji, který byl naštěstí zakončen vítěznou bitvou.

Začalo to už na porodním sále, kdy sestra přikládala právě narozeného syna k mému prsu. Sestra se snažila, já jsem se snažila a partner, kdyby mohl něco v této věci podniknout, by se jistě snažil taky. Takže všichni jsme se snažili až na toho našeho malého trpaslíka. Ten dal jasně najevo, že je tady na světě nový, má za sebou dost namáhavou cestu a rozhodně se momentálně nehodlá ničím a nikým vyvést z klidu. Takže smůla. Druhý pokus přišel o něco později již na normálním pokoji. Se stejným výsledkem. Tak to šlo vlastně celý můj pobyt v porodnici. Sestra se za mojí pomoci snažila dostat má nalitá bolestivá prsa bradavkou do úst malého Míši. Ten reagoval buď spánkem, který by mu mohl leckdo závidět, nebo naopak příšerným řevem, že se otřásala porodnice v základech. Zajímavé bylo, že ze stříkačky obsah vysál vždy tak rychle, že jsem to kolikrát nestihla téměř ani postřehnout. Takže ze stříkačky ano a z mého prsu ne? Něco se mu na mně nelíbí? Má něco proti mým prsům?

Za šest dní v porodnici se k mému prsu přisál všehovšudy třikrát. Pak přišel ten den, kdy jsme šli domů. Co budu proboha dělat? Jak ho doma nakrmím? A pak, když jsem se opět snažila se slzami v očích dostat řvoucího Míšu k bradavce, se to stalo. Bylo to, jako by někdo najednou rozsvítil v temném sklepě, jako když se probudíte ze škaredého snu a napadne vás pozitivní konec. Nápad na malou lest. Že jsem na to nepřišla už v porodnici?! Vzala jsem Míšovu kamarádku stříkačku, naplnila ji odstříkaným mlékem a nabídla mu ji. Ve chvíli, kdy už z ní sál, jsem stříkačku odejmula a rychle nastrčila svoji bradavku. A světe div se – FUNGOVALO TO. Míša zřejmě nepostřehl záměnu a v klidu si sál dál. Hurá. Sice jsem, neočekávajíc tak rychlý úspěšný efekt, zůstala trčet v nepřirozené poloze, ale Míša sál a to bylo to hlavní. Bála jsem se jen trošku pohnout, aby si to nerozmyslel. Ale nerozmyslel a já mohla rozhýbat po asi čtvrt hodině svoje zdřevěnělá záda, ruce a krk. Několik dalších kojení jsme teda museli začít opět se stříkačkou, ale po nějakém čase jsme vyřadili i ji. A teď? Teď už to zvládáme krásně a je z nás sehraná dvojka. Jenom potvrzuji – VYDRŽET A NEVZDÁVAT TO!