Zdá se mi, že dnešní doba je oproti minulosti jakási „otočená“. Dříve spousta párů náhle musela řešit situaci, že do „toho“ přišla ani pomalu nevěděla jak. (Samozřejmě, že moc dobře věděli, ale před ostatními…) Dnes je spíše situace taková, že když se konečně rozhodneme udělat ten zásadní životní krok, tak ono nám to pak najednou nějak nejde.

Nyní spousta párů řeší otázku, jak se proboha do toho jináče dostat. Samozřejmě, že toto pozorování nemám ověřeno přesnou statistikou. Spíše vnímám a pozoruji problémy okolí a také svoje vlastní.

Když máte štěstí a potkáte někoho, s kým je Vám dobře, rozumíte si, milujete se i s těmi chybičkami, tak zprvu děláte všechno pro to, aby vaše postelové radovánky neskončily maminkovskou nehodou. Po nějaké době zjistíte, že ten chlap je fakt super a stojí za to se k němu nějak uvázat. Začnete společně budovat. Sestěhujete se a koupíte si první velkou společnou věc. Ať už je to byt, auto, pohovka, televize, nebo pes. Začnete plánovat budoucnost. Vidíte se pořád s tímhle chlapem za pět, deset, či dvacet let. Představujete si sebe i jeho v různých životních situacích – na svatbě, u porodu, na pohřbu blízké osoby, při řešení výchovných problémů svých pubertálních dětí apod. Takže teď přijde ten moment: Budeme mít miminko. Bohužel někdy se snadněji řekne než udělá. My jsme si řekli: „Nebudeme to hrotit, počkáme na přírodu, zatím přece nikam nespěcháme.“ Všude čtete články, že po vysazení hormonální antikoncepce je vhodné tělo nechat nějaký ten měsíc pročistit a pak hurá na to. Ale pár „čistících“ měsíců bylo pryč a pak další, další a další. Najednou si uvědomíte, že utekly dva roky a vy stále nic. Už slyším připomínky, že (opět dle chytrých článků na internetu) je nutné začít řešit situaci po dvanácti neúspěšných měsících. Ale ten čas tak letí. A člověk si pořád říká, že to přece samo určitě ten příští měsíc dopadne.

A tak jsem tedy při preventivní prohlídce u gynekologa nadhodila toto téma. Mám veliké štěstí – moje doktorka je i moje známá. Tykáme si, takže bylo pro mě o dost snažší jí všechno vylíčit. Z prohlídky jsem odcházela vybavena receptem na kyselinu listovou a radou pořídit si ovulační testy, abych mohla jednak sledovat, že vše u mě probíhá tak jak má, a pak také abychom znali termín nejpravděpodobnějšího početí. No, moc eroticky a přitažlivě to neznělo, ale co by člověk pro ty děti neudělal, že? První měsíc byl v klidu. Div tedy, že si doma nemusíte zařídit pomalu chemickou laboratoř: nádobky na moč, nesavá podložka, místnost o stabilní teplotě bez přímého slunce,… Vše dle druhu pořízeného ovulačního testu. Ale první měsíc testy spolehlivě ukázaly ovulaci. Nicméně kýžený výsledek nikde. Druhý a třetí měsíc mne pak řádně vyděsily – ovulace se vůbec neukázala, přitom menstruace probíhala normálně. Na kontrolu jsem šla s malinkatou dušičkou – jsem asi divná, nikdy nebudu moct mít děti, partner mě časem opustí a já jednoho dne umřu sama samotinká.

Naštěstí nic není tak hrozné, jak se na první pohled zdá. Doktorka mne uklidnila a předepsala Clostilbegyt. Vedlejší účinky dle letáku vypadaly hrozivě a také začalo šílené matematické čarování: Poprvé si vzít jeden prášek denně třetí až osmý den cyklu, ovulace nastane pátý až desátý den. Pokud nedojde k oplození, tak druhý měsíc dávku zdvojnásobit a zkusit dát pátý až desátý den cyklu a ovulace pak bude sedmý až dvanáctý den. Uf. A jak to nakonec dopadlo? Druhý měsíc jsem ani nemusela řešit. Za necelý měsíc se nám narodí malý klučina. Byly to sice nervy – první těhotenský test si s námi zahrál na schovávanou a ukázal jednu čárku, ale teď už věřím, že všechno dobře dopadne.

Příroda má totiž pořád nad námi tu nejvyšší moc. Rozhodně se nepodřídí našim plánům a představám. Na druhou stranu medicína už také zvládá řešit spoustu zdánlivě bezvýchodných situací. Takže Vy, která teď řešíte podobný problém, držím Vám pěsti. Možná to nejde hned podle plánu, ale nějaká cesta k vytouženému cíli vždycky někde je. Jen ji najít. Hodně štěstí při hledání.