Hodně z vás již ví, že mé děti mají hendikep. Naučili jsme se o tom mluvit a v posledních dvou článcích o inkluzi odkazuji na školu v Byškovicích, kterou navštěvují. Protože spolupracujeme již léta se sdružením Andělé bez křídel, které pomáhá hendikepovaným dětem a jejich rodinám, přišla z cela logicky otázka i na mé děti. Ne,my nic nepotřebujeme a zatím si zvládáme vše pokrýt sami. Je zde, ale škola (a víme, že není jediná), kde se nedostává financí a přes veškerou snahu učitelů, asistentů i vedení se tato situace nejspíše hned tak nezmění. Požádala jsem tedy Andílky o pomoc s organizací materiální sbírky právě pro ZŠP v Byškovicích. Nebudu se rozepisovat více. Vše si přečtete v textu, který jsem adresovala Andílkům a všem lidem, kteří mají srdce na správném místě a mají zájem pomáhat, tam kde je to třeba.
Nedávno jsme vás seznámili s občanským sdružením Andělé bez křídel, kde jsme vám ukázali, co vše jsou maminky zdravých dětí schopné udělat pro ty maminky a děti, které to štěstí nemají a mají dítě s hendikepem. Když se mě Klára Hozáková opatrně ptala, jestli bych jim napsala následující článek, tak jsem s radostí kývla. Samozřejmě bych raději tyto články nepsala vůbec, to by znamenalo, že nejsou třeba a děti jsou zdravé. Není v mých silách pomoci všem, ale mohu pomoci alespoň těm, o kterých vím, že pomoc potřebují, stejně jako vy.
Ve zprávách TV Nova byla již několikrát uveřejněna reportáž o mamince a jejím chlapečkovi, kterého provázela smůla ještě před narozením. Reportáž mě velmi citově zasáhla, o to víc, že jsem sama maminkou malého chlapečka. Rozhodla jsem se mamince a jejímu kloučkovi také pomoci.
Ne každý má to štěstí být zdravý, ale každému můžeme trochu pomoci. Dnes Vám představíme malou bojovnici Justýnku, které můžete pomoci sbíráním víček z PET lahví.
Jsou rodiče, kteří mají štěstí ve zdravých dětech. Jsou mezi námi i rodiče, kteří to štěstí každým dnem ztrácejí vinou nemoci, kterou nemají možnost moc ovlivnit. Jednou z těchto nemocí je i svalová dystrofie Duchenneova typu, kterou trpí Honzík Hořínek.
Někdy, když se dozvím o tom, že někde nějaké dítě je nevyléčitelně nemocné, nebo má tu či jinou poruchu - mám obrovskou chuť jít a svoje děti pevně obejmout. Obejmout je a děkovat - Bohu, Osudu, Životu, Náhodě - že jsou zdravé.