S partnerem jsme chtěli dítě a protože jsem z ovulačních testů nebyla nijak moudrá, zašla jsem ke své doktorce. Dostala jsem prášky na vyvolání ovulace. A hned se povedlo, jak mi řekli na další prohlídce, ovšem na té další mi řekli, že tam jsou miminka dvě. Nevěřila jsem, byl to pro mě naprosto nehmatatelný pojem, ale těšila jsem se, byla jsem zvědavá.

Nebo spíš než pocit těšení se byla spíš nedočkavost, měla jsem pocit, že mají přijít ke mně lidé, po kterých se mi stýská, které vlastně znám, ale dlouho jsem je neviděla. Pracovala jsem krátce s malými dětmi, kde byla zvýšená možnost výskytu dětských chorob, šla jsem tedy na rizikové těhotenství. Jedinou komplikací, kterou jsem měla, byla větší únava, ze začátku ani tak ne, ale ke konci, no co vám budu asi povídat. Pohlaví jsem si nenechala říct, chtěla jsem alespoň zachovat trošku soukromí. Chtěla jsem, aby i přes všechny ty ultrazvuky měly nějaké tajemství.

Výběr porodnice vlastně ani žádný nebyl.

Bydlela jsem v Krkonoších a pamatovala si nějaký oslavný článek na přírodní porody ve Vrchlabí, od nás druhé nejbližší porodnice. Blíž byla jen v Trutnově a jediné co jsem o této porodnici slyšela, byly horory o neurvalém personálu - nemohu posoudit, nerodila jsem tam. Chtěla jsem rodit přirozeně. Měla jsem idylickou představu, že mi začnou bolesti, já si ještě oholím nohy, vykoupu se, dobalím věci do porodnice a v klidu odjedeme.

Konec těhotenství byl velice, velice, jak to říct? Nepříjemný.

Obrovská únava, byla jsem oteklá, měla jsem pocit, že když se hýbu, tak musím šplouchat. Moje nohy byly kůly s pěti prsty, kůži jsem měla napnutou k prasknutí, svědilo to. Bolelo mě i ležet. Ráno jsem se vzbouzela zničená ležením a vstáváním na záchod. Každý týden jsem si oddechla, že už je za mnou a těšila se na porod jako na máloco. Každý večer po 37. týdnu jsem si šla lehnout nešťastná, že jsem ten den neporodila. Nakonec v deset večer 3.2.  jsme seděli s partnerem v obýváku, já žehrala, že opět nic, a on mě těšil, že už to bude určitě brzo.

A najednou sedím v mokru.

"Už je to tady," radostně oznámím příteli. Sbalíme věci a pojedem. Dle představy jsem si šla odskočit a pak do koupelny. Už na záchodě jsem ale koukala na řekněme hodně červenou plodovou vodu. V koupelně jsem se sprchovala, ale stále ze mě stříkala rudá voda... Vyděsila jsem se, řekla jsem příteli, že se bojím a ať všeho nechá, co nemáme, přiveze do porodnice později (kartáčky na zuby..). Nemohla jsem vylézt z vany, pořád ta voda ze mě tekla. Zavolala jsem to na přítele. Nezaváhal, vytáhnul dětskou plenu co jsme měli přichystanou v koupelně a řekl: vraž si tam tohle a jedem. Jeli jsme. Já měla na sobě těhotenský kalhoty, kabátek od pyžama a vaťák. Byla to zajímavá jízda, nic mě nebolelo, jen ten strach.

Po cestě jsem zavolala do Vrchlabí, že jedem..

Přiřítili jsme se na oddělení, kde byly dvě sestry (a ne doktoři a sestry v pozoru, jak jsem si myslela, že budou na nás uchystáni, když jsem přeci volala :D). Posadili mě na monitor, já koktala něco o krvi. Starší sestra (asi tak 60) si vzala brýle, nahodila počítač a začali jsme s dotazníkem: jméno vaší matky za svobodna. Do toho ta mladší zkoušela natočit monitor, ovšem nedařilo se zapojit přístroj ( s tím pomohl přítel, už to znal). Říkala jsem si: teď se zblázním a začnu na všechny řvát, nebo se uklidnim, oni vědí co mají dělat. Nakonec jsem se držela druhé možnosti. Zkontrolovali mě i dole a k mému úžasu mě poslali si lehnout.

Moje břicho bylo o dost menší ztrátou vody, nic mě nebolelo, žádné kontrakce.

Dostali jsme s přítelem nadstandard a zalehli. Tedy já přišla z vyšetření s plenkovými jednorázovými kalhotkami, jinak nahá. S přítelem jsme se ještě smáli, že jsem sexy dračice.. Za chvíli přišly sestry mě zkontrolovat, koukly do plenky a za chvíli mě hnaly na sál, vyvolávačka, nemohla jsem se napít. Nakonec přichystali operační sál a já šla na císaře. Když jsem se vzbudila, čekali na mě Mareček a Kačenka, oba 3,2 kg v 38 tt.

S nemocnicí jsem spokojená nebyla.

Strašlivá dětská sestra, naprostá laxnost v informacích i ve způsobu podávání informací. Slovy, tady je ta tělesná vada, to asi víte, jsem dostala první informaci o léčitelném defektu synových nožiček. Syn byl žlutý jak citrón a nechtěl vůbec jíst, sestry ale na něj stále mířily přístrojem na měření žloutenky, o kterém samy prohlašovaly, že nefunguje dobře. Když ale na ně tenkrát vlítla moje máma, která syna viděla a málem to s ní seklo, tak mu vzaly krev, aby si "ověřily" že má skutečně žloutenku. Skoro mu netekla krev jak byl dehydrovaný, protože nepapal. Bylo toho hodně, co se mi na předražené nemocnici nelíbilo, ale je to pryč a já si odvezla úžasný pidilidi. Na druhou stranu abych byla spravedlivá, znám několik maminek, které rodily ve Vrchlabí a byly spokojené.

Dětem jsou dva roky pryč a jsou naprosto dokonalé.

Každej jinej, přitom jsou stejný, neskutečný parťáci, nemůžou být bez sebe. Během miminkovské doby jsem měla velké obavy z toho, že se vzbudí oba najednou a budou chtít jíst oba. Kojila jsem, ale kojení obou najednou mi nešlo, každý potřeboval moji asistenci. Pak jsem měla hrůzu z toho, že se jeden vzbudí a pláčem vzbudí i toho druhého. Byl to zbytečný strach. Mám třetí dítě, nyní jednoroční Kristýnku (je to takové jejich trojče), neskutečně pohodové dítě ( i když teď už se pěkně vzteká a s dvojčatama se nemaže). Navíc jsem na děti sama, s manželem spolu již nežijeme, ale přesto jsme nyní tak, jak máme být. Mám pocit, že já a děti jsme uzavřený kruh, prostě je to ta nejsprávnější věc na světě. Že jsme takto měli být bez toho, aby to znamenalo, že z našeho života vylučujeme všechny ostatní. Prostě ve vztahu já a děti je to naprosto dokonalé a jsem neskutečně ráda, že už jsou tu se mnou. Po druhé jsem rodila v Nymburce a tam mám dobré zkušenosti, tuto porodnici doporučuji. Všem maminkám bych řekla asi jednu věc. Miminko/miminka se nakonec utiší, chce to klid, nebo alespoň myslet na to, že to chce klid :D, nezavírat se doma a brát pomoc od všech co se nabídnou :D

Mějte se a držíme palce 

Kristýnka, Kačenka, Mareček a Jarka 

Příběh byl zaslán do soutěže Zasílejte nám své příběhy z těhotenství a porodnic.

Soutěž sponzorují: