On to vlastně druhý týden není. Je to jen druhý týden pro mě. Katka mi oznámila osudovou větu, když byla v sedmém týdnu. Jsem tedy ve skluzu. Nevadí, přesto toho mám hodně co vyprávět. Muži mají to těhotenství holt vždycky kratší, protože se jim taková věc řekne, až když je jistá. První týden byl klid. Když jsem si byl jistý, že mě Katka nesleduje, pozoroval jsem její břicho.

 V něm se odehrává ten zázrak. V něm roste mé první dítě. V noci jsem se k ní vždy přitulil a hladil ještě plochý pupík. Přišlo mi neskutečně zvláštní, že se v břiše rodí nový člověk, kterému za rok, za dva koupím tříkolku a vezmu ho na hokej. Dobře, to až později, jasně, ale stejně.

„Bude se jmenovat Antonín, po dědovi,“ řekl jsem něžně směrem k pupíku. Pupík ode mě odskočil.

„Nic proti tvému dědovi,“ řekla Katka. „Ale Antonína opravdu nechci. To mi promiň, ale zní to jako moula, Toníček, takové milé nemehlo. Ne, děkuju.“

Posadil jsem se. Katka seděla proti mně.

„Tonda, jasnej Tonda,“ řekl jsem.

„Jen přes mou mrtvolu. Nechci dítě, kterému budu říkat Tonda, to nikdy.“

„A jaké jméno si představuješ?“

„Hanuš,“ řekla Katka.

Protočil jsem oči a zaúpěl. Už už jsem se nadechoval, ale Katka mě zadržela.

„Nech si to projít hlavou. Máme ještě osm měsíců.“

Tím skončilo naše první dohadování o jméně. Jsem si jistý, že nebude poslední. Hanuš!!! To je jméno!

Na další týden jsme se objednali na ultrazvuk. Máme se dostavit v úterý v deset. Katku jsem k tomu trochu donutil. Tvrdí, že na ultrazvuk by se mělo chodit co nejméně. Prý to dítěti škodí. Ovšem já chci první fotku. Chci vidět své dítě…které se rozhodně Hanuš jmenovat nebude.